Starosta nám vždycky bude blíž než ministr. Z radnice lépe vnímá svou obec i své sousedy. Nechme samosprávám volnost, dejme slovo i občanům.
Země oplývá mlékem a strdím, ale na život mimo města stát setrvale zapomíná. Chceme rozvoj všech regionů bez výjimky. Vraťme venkovu lesk!
Regionální politika státu neplní svůj cíl, rozdíly mezi regiony se stále zvětšují.[1] Stát nesystémově rozděluje evropské i národní dotace, chybí mu koncepce a data o potřebách konkrétních lokalit – nedokáže tedy efektivně podpořit rozvoj venkova a dotace míří naslepo.
ČR je stát se značně roztříštěnou sídelní strukturou. Z evropského hlediska je výjimečná též velmi rozvinutým systémem územní samosprávy a vysokou mírou místní demokracie. Cca 80 procent obcí má méně než 1000 obyvatel. Hlavním smyslem regionální politiky je zabránit tomu, aby se rozdíly mezi regiony stále zvětšovaly. Státu se to ovšem dlouhodobě nedaří a převážná část venkova tedy kvalitou života zaostává.[2] Vznikly nejen periferní oblasti na hranicích ČR, ale i tzv. vnitřní periferie, potýkající se především s vylidňováním a absencí základních služeb.
Je to způsobeno několika faktory. Předně, stát není schopen svou regionální politiku účinně koordinovat. Ministerstvo pro místní rozvoj je sice schopno připravit koncepční dokumenty, ale jejich naplnění závisí na ostatních resortech. Regionální politika musí být přítomná ve všech ostatních politikách státu (hospodářské, dopravní, školské, sociální, digitální aj.), což ovšem vyžaduje účinnou koordinaci, kterou dnešní způsob řízení státu nezná.
Dále stát neumí dostatečně pracovat s daty, aby prostředky investované do rozvoje venkova byly vždy přesně zacílené a naplňovaly svůj smysl. Kvůli absenci dlouhodobé vize, chybějícímu přehledu o potřebách konkrétních lokalit a neexistenci stanovené doporučené úrovně vybavenosti pro jednotlivé typy obcí stát nemůže plnění těchto potřeb účinně podporovat.
Do třetice pak stát zcela spoléhá na rozdělování evropských a jiných fondů. Do budoucna však bude třeba tyto prostředky postupně nahradit z vlastních zdrojů, na což je třeba myslet dopředu.
Venkovský prostor nemůže poskytnout totožné podmínky k životu jako velká města, má však potenciál nabídnout jinou přidanou hodnotu kvality života, např. klid, čisté životní prostředí, sousedské mezilidské vztahy, dostupné bydlení.
Život na venkově je plnohodnotnou alternativou života ve městě. Mladí a vzdělaní zůstávají, venkov je hrdý a autentický a plně využívá a rozvíjí svůj potenciál. Stát má promyšlenou koncepci podpory venkova.
Pro mladé
Zlepšení kvality života na venkově zvýší motivaci studentů vrátit se po studiích zpátky z měst.
Pro rodiny s dětmi
Kvalitní dopravní spojení, dostupné školství, rychlý internet a vzkvétající krajina zatraktivní venkov jako místo pro rodinné bydlení.
Pro seniory
Odchod mladších lidí do měst způsobuje, že senioři zůstávají na venkově bez rodiny, bez dostupných služeb a bez potřebné péče. Změníme to.
Pro zemědělce
Agrokomplex ve vsi nežije, sedlák ano. Podpoříme rodinná hospodářství a zemědělské podniky, což povzbudí lokální ekonomiku i spotřebu.
Pro veřejné finance
Místo dotací posílíme přímo rozpočty obcí. Dotačně podpoříme infrastrukturní projekty. Na efektivních investicích stát i obce vydělají.
Místo sypání peněz do dotací se štítkem „Rozvoj venkova“ věříme, že venkovu pomohou koordinovaná opatření napříč jinými politikami státu. Pokud bude při sestavování plánu investic (např. na dopravní infrastrukturu) brán v potaz i rozměr regionální politiky, nepřímo se podpoří i rozvoj venkovských oblastí. Proto ve výsledku nezvyšujeme nároky na státní rozpočet.
Doposud se stát do velké míry spoléhá na peníze z fondů EU, jejichž objem a zaměření po roce 2026 je velmi nejisté. Již dnes je tedy třeba pracovat na tom, jak by bylo možné tyto zdroje případně nahradit. Plán rozvoje venkova tedy směřuje k tomu, aby byla závislost na dotacích omezena.
Nejde o to, aby život na venkově byl nerozeznatelný od městského, ale aby výhody života na venkově (klid, čisté životní prostředí, sousedské mezilidské vztahy, levnější bydlení), které město nabídnout neumí, představovaly plnohodnotnou alternativu k městu, které má zase výhody jiné. S výjimkou příměstských oblastí, které čelí masivnímu náporu obyvatel, je dnes venkov vnímán spíše jako méně atraktivní, takže se vylidňuje.[15]
Stát nemůže mít efektivní politiku rozvoje venkova, pokud nebude mít komplexní data. Z běžných statistických dat, která jsou ekonometrická či technická, si ovšem nedokáže udělat dostatečně komplexní obrázek o potřebách venkova, natož pak zacílený na konkrétní obec. Pro taková zjištění jsou kromě tvrdých dat potřeba i data vyžadující subjektivní hodnocení, která lze získat pouze na místě (např. jaká je bezpečnostní situace, co vnímá obec jako největší problém, jaká je kvalita veřejného prostoru, jaký místní projekt má potenciál nastartovat rozvoj). Stát tedy dnes jen velmi zhruba odhaduje, jaké má venkov problémy a jak mu pomoci, a není schopen svou pomoc efektivně zacílit.
Vedle intenzivní práce s daty a opatření všeobecně podporujících živnosti a malé (rodinné) podniky, budeme podporovat princip rozvoje „zezdola nahoru“, tedy komunitně vedený místní rozvoj (CLLD). Kromě participace místních občanů zapojíme i další ekonomické a společenské aktéry venkovského prostoru (Místní akční skupiny, metoda LEADER). Budeme také posilovat zapojení obcí do Místní agendy 21 (princip udržitelného rozvoje).
Základními nástroji mohou být především nástroje rozpočtové a daňové zvýhodnění méně rozvinutých regionů (např. posílení příjmové stránky obecních a krajských rozpočtů se závazkem účelového využití části prostředků k naplnění doporučené úrovně vybavenosti), dotační politika na úrovni evropské, národní i krajské, jakož i další finanční nástroje (např. programy Českomoravské záruční a rozvojové banky). Rozvoji venkova dále pomůže rozvíjení eGovernmentu, který umožní styk s úřady z obýváku bez nutnosti dojíždět do měst, nebo podpora institucí umožňujících uplatnění kvalifikované pracovní síly v regionech (inovační centra, univerzity, možný přesun vybraných centrálních úřadů).