Pro umožnění přítomnosti osoby blízké mohou být náklady nemocnic řádově ve výši desítek tisíc na pořízení přistýlek, v případě stavebních úprav nově vznikajících nemocnic náklady začínají na jednotkách milionů korun.

Místo komunikace s pacienty a budování skutečného respektu k jejich právům věnují lékaři a sestry čas a energii papírování, někdy dochází ke zbytečným konfliktům. To vše mimo jiné draze platíme. Každá neplodně strávená hodina práce zdravotníka stojí veřejné fondy 500 a více korun. Zdravotníci navíc administrativní práce a papírování nesnášejí, i proto odcházejí. Tyto náklady ušetříme.

Osvětová opatření zaměřená přímo na přítomnost osoby blízké a vzdělávání zdravotníků budou mít dlouhodobý charakter a jejich finanční náročnost odhadujeme na desítky milionů korun ročně.

Nynější kapacity nemocnic jsou primárně závislé na počtu ošetřujících zdravotníků, ne tolik na fyzických prostorech. České zdravotnictví trpí nedostatkem zdravotních sester a lékařů, to je skutečným limitem poskytování péče.^[11] Přítomnost osob blízkých naopak může při správném nastavení spolupráce zdravotníkům uvolnit ruce – rodič je schopen se postarat o hospitalizované dítě ve smyslu základní obsluhy – hygiena, podání jídla, pití. Zdravotníci se tak mohou věnovat kvalifikované práci.

Když se mluví o investicích do zdravotnictví, často si představujeme novou, krásně vybavenou nemocnici či inovativní přístroje. To jistě nelze zanedbat, ale při léčbě nemoci je velmi důležité i to, jak se pacient cítí, zda má pocit přátelského, bezpečného a respektujícího prostředí. A právě tento aspekt je z hlediska rozvoje zdravotnictví nezřídka opomíjen, musíme investovat i do vzdělání zdravotníků na poli komunikace s pacientem a jeho práv, na straně druhé do osvěty samotných pacientů. Je potřeba uvést předpisy týkající se práv pacientů a zdravotníků do praxe, téma se dotýká tisíců až desetitisíců příjemců péče ročně.^[2]

To poté může odstartovat změny větší: naším cílem je, aby celé zdravotnictví chápalo péči jako proces orientovaný na pacienta, nikoliv na instituci.

Přítomnost osoby blízké prokazatelně zlepšuje kvalitu péče a dopadů léčebných procesů.^[4] Právo na přítomnost osoby blízké je dnes už garantováno v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, nenaruší-li přítomnost těchto osob poskytnutí zdravotních služeb. Nejde o rozptýlení při pobytu v nemocnici, ale o možnost mít ve chvíli, kdy je člověk zranitelný, snadno manipulovatelný nebo dokonce bezmocný, u sebe někoho, kdo v této pozici není a může ve prospěch příjemce péče využít všech výhod z toho plynoucích.^[3] Návštěvní hodiny bohužel nestačí – jsou určeny jen dle libovůle nemocnice, dochází tedy k situacím, kdy je například rodičům umožněn vstup k osmiletému dítěti pouze na 20 minut denně, což je zcela nedostatečné. Není jasné, jak by delší přítomnost rodiče v takových případech narušila poskytování lékařské péče.

V naprosté většině případů lze poskytovat péči potřebným způsobem, aniž by tomu byla přítomnost osoby blízké nějak na překážku. Právě naopak, personál se může naučit s blízkými spolupracovat a využívat je ke zvýšení komfortu poskytované péče a k vlastní úlevě. Blízcí mohou usnadnit komunikaci, přispět k dobré psychické kondici klienta, zastat základní obsluhu. Moderní zdravotnictví a sociální služby jdou cestou tzv. péče zaměřené na člověka („human centered health care“). Tento koncept upřednostňuje potřeby klienta před potřebami poskytovatele péče.^[4]

Kancelář veřejného ochránce práv (ombudsmana) zaznamenává vzrůstající trend podávání stížností; bohužel stížnostní mechanismy nefungují. Úředníci odboru zdravotnictví na krajských úřadech nejsou dostatečně vzděláni v oblasti práv pacientů a například protiprávnost některých nařízení uvedených ve vnitřních a provozních řádech nemocnic neřeší. Ministerstvo zdravotnictví se od řešení situace distancuje i u zařízení jím přímo řízených a fakultní nemocnice nepovažují metodická doporučení Ministerstva zdravotnictví za závazná. Jedinou možností, jak dosáhnout kladného vyřízení stížnosti, je nyní soudní proces.

Často není třeba významných stavebních úprav, ale stačí jen pořídit rozkladatelná lůžka (potažmo jiné prostředky), která by se v případě hospitalizovaných dala rozložit vedle fixních lůžek. Nechceme z gruntu přestavovat všechna zařízení. Jde o to, aby ve chvílích, kdy dochází k plánovaným rekonstrukcím, nemocnice pamatovaly na to, aby konečný výsledek umožňoval přítomnost osoby blízké. Stát na straně jedné zavazuje nemocnice k pozitivním postupům, jako je umožnění nepřetržité přítomnosti osoby blízké u nezletilého pacienta, ale na straně druhé už jim leckdy nedává dostatek prostředků a metodologického vedení, aby takovou přítomnost ve svých prostorách mohly technicky zajistit. To chceme změnit.