Zatímco před 30 lety nemocnice okresního typu řešila většinu urgentních situací, od těžších úrazů po infarkt myokardu, dnes je specializovaná péče v zájmu kvality a efektivity stále více centralizována.^[1] Tím se snižuje atraktivita práce v menších nemocnicích, kterou dále ovlivňuje i neochota zdravotníků se stěhovat do odlehlých oblastí. 

Dostupnost zdravotníků je negativně ovlivněna i stárnutím obyvatelstva, což zároveň vede k nárůstu potřeby péče. Ta je zatím přehnaně soustředěná do nemocnic, nedostatečně integrovaná a příliš zaměřená na léčbu, na rozdíl od prevence. K problémům přispívá i často neúčelné, netransparentní financování a neefektivní využívání času vysoce kvalifikovaných zdravotníků.^[2]  Výsledkem jsou reálné problémy s dostupností péče v řadě regionů.

Tzv. místní dostupnost zdravotních služeb (doba dojezdu k nejbližšímu poskytovateli) je sice určena, ale dnes již nevyhovujícím způsobem.  Zároveň neexistuje systematické měření čekacích dob, aby každý dostal péči v rozumném čase, nemusel obcházet více poskytovatelů, mohl se objednat, a lidé z regionů nebyli znevýhodněni. Problém ještě vygradoval s přeplněním nemocnic během covidu. 

Zajištění dostupnosti dnes komplikuje zejména nedostatek lékařů a sester, v mezinárodním srovnání jich ale nemáme podprůměrné počty.^[3] Jde tedy o jejich lepší využití a regionální rozmístění. K tomu nám dnes chybí rozvoj primární péče u praktických lékařů, nalezení udržitelné role pro menší nemocnice, lepší regionální spolupráce nemocnic včetně sdílení personálu, integrace péče pro chronicky nemocné, přenos části kompetencí lékařů a sester na další zdravotnické profese i širší nabídka domácí a vzdálené péče.

Nové metody a postupy dnes nejsou systematicky zkoumány, při prokázaném přínosu ani dostatečně rychle hrazeny a uplatněny.^[4]