Abychom mohli náklady vyčíslit v plné míře, bude třeba nejprve aktualizovat Plán rozvoje vodovodů a kanalizací a zajistit efektivní naplňování jeho cílů. Je třeba vytipovat obce, které mají problémy se zásobováním pitnou vodou, zpracovat jejich  hydrologické posudky, nastavit harmonogram jejich podpory a zmapovat potřebu ochrany pitné vody na území ČR. Dále potřebujeme vybudovat systém zásobování pitnou vodou odolný vůči změně klimatu. 

Náklady na výstavbu vodovodní infrastruktury odhadujeme asi na 4 miliardy korun a náklady na výkup vodovodních systémů na 2 miliardy korun. Náklady budou z části pokryty z dotací a fondů EU. Také budou využity již rozběhnuté dotační programy ministerstev zaměřené na ochranu vodních zdrojů a výstavbu a údržbu vodovodů a kanalizací. Na rok 2021 počítá  Ministerstvo životního prostředí s výdaji zhruba 5 miliard korun, Ministerstvo zemědělství finance doplní ze svých programů v jednotkách miliard korun. Roční výdaje odhadujeme na cca 100 milionů korun na personální výdaje a posílení regionálních kapacit, nízké stovky milionů korun by měly jít na výzkum a počítáme s výhledovým navyšováním dotací, které nyní činí cca 7 až 10 miliard korun. Po vyhodnocení analýz potřeb vodovodů, kanalizací a ochrany zdrojů pitné vody budeme schopni tyto dotační programy zhodnotit a financování ochrany vodních zdrojů navýšit.

Hledání nových zdrojů vody a budování vodovodů a kanalizací je drahé, ale úsporami a recyklací vody můžeme finance i ušetřit.

Dopady klimatických extrémů prohlubuje špatné hospodaření s krajinou, protože půda je degradovaná, je ohrožena erozí a ubývá úrodná humusová vrstva.^{[1, 4]} Takto vyprahlá půda není schopna vodu zadržet. Problémem je také vysoká míra odvodnění a umělých úprav české krajiny a vodních toků.^[1] Napřímenými a zpevněnými koryty voda rychle odtéká, což v období přívalových dešťů zvyšuje riziko povodní. Špatný stav vod způsobuje také chemické znečištění způsobené zemědělskou a výrobní činností.^{[3, 5]}

Největší podíl odběrů vody (až 41 procent) jde v současné době do energetiky. Do průmyslu putuje celých 38 procent odebrané vody, zemědělství spotřebuje 3 procenta.^[1] Problémem je také netransparentní a neefektivní správa vodovodů a kanalizací.^[7]

Dle zákonné normy (Vodní zákon) pak přebírá řízení krajská komise pro sucho – krizové řízení na úrovni kraje – ta může omezovat odběr vody pro podniky, ale také pro rekreaci, průmysl, zemědělství, domácnosti, veřejnou infrastrukturu (nemocnice apod.). Důležité je mít digitální vodoměry, jako mají například v Izraeli. Současně je důležité v období kritického nedostatku vody stanovovat limity, které umožní domácnostem uspokojit základní životní potřeby, ale neumožní zbytečné plýtvání vodou.

Jedná se o dlouhodobý klimatický proces, který má výkyvy. Za posledních sedm let se u nás vyskytlo jedenáct výraznějších epizod zemědělského sucha s dopady na krajinu i hospodářství, především na zemědělství, ovocnářství a lesnictví.^[4] Z krajiny postupně mizí voda, klesá hladina podzemních vod, ale i zásoby v přehradách.^[4] Problémy obyvatel se zásobováním pitnou vodou i přes občasné deště narůstají.^[4]

Přehrady mohou být v některých případech vhodným bodovým zdrojem pitné vody, ale v boji se suchem a s adaptací na změnu klimatu nám nepomohou, protože jsou jako prosakující kýbl vody uprostřed pole. Ten možná dočasně pomůže nejbližšímu okolí, ale zbytek pole a vše živé v okolí stejně uschne na troud. Vodu zkrátka nepotřebujeme v kýblech, ale plošně v krajině.

Známe přitom desítky přírodě blízkých opatření, která mají výrazně lepší výsledky než přehrady. Podle oficiálních dat Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy bychom ve zdravé krajině a v půdě mohli zadržet 18krát více vody než v plánovaných přehradách.^[6] Navíc by tato voda byla v krajině obsažena rovnoměrně a plošně a byla by okamžitě a bez dalších nákladů využitelná pro zemědělství i další potřeby. Zadržování vody v krajině je nutné řešit ihned. Je potřeba přijmout opatření, jako jsou zejména navýšení organické složky v půdě, zamezení erozi nebo zvýšení hladiny spodní vody v melioračních systémech. Využijme schopnosti lesa zadržet vodu a fungovat jako rezervoár v době sucha.

Voda nebude levná, ale její cena musí být dostupná i  pro nízkopříjmové skupiny. Pokud budou zavedeny digitální vodoměry, lze stanovit cenu dle odběru a množství. Češi spotřebují v průměru 133 litrů vody na osobu za den, téměř 67 procent z celkového objemu spotřebuje průměrný Čech doma. Používáním vhodné sanitární techniky může čtyřčlenná rodina ušetřit denně až 447 litrů vody. Její reálná denní spotřeba by tak byla 85 litrů vody, na jednu osobu dokonce necelých 21,5 litrů vody.

Budeme podporovat obce při výkupu vodárenské infrastruktury, dotace budeme poskytovat na infrastrukturu ve veřejném vlastnictví. Nejedná se o znárodnění.

Věda a výzkum se neustále vyvíjejí a umožňují nám stále hlubší poznání světa okolo nás. Dnes jsme schopni zkoumat věci způsoby, které jsme dříve neuměli, a nacházíme nové souvislosti, které mohou přispět ke kvalitnějšímu životu lidí. To platí i pro výzkum pitné vody. Díky novým výzkumům jsme schopni rozpoznat sebemenší znečištění a zároveň jej moderními technologiemi odstranit a vodu upravit. Příkladem objevení nového znečištění může být výzkum mikroplastů, který potvrdil jejich výskyt ve všech složkách životního prostředí – ve vodě, v půdě i v ovzduší.^[10] Byly nalezeny ve všech vodních ekosystémech, v mořích, oceánech, ale i v řekách, jezerech a nádržích, z nichž některé slouží jako zdroje pitné vody.^[10] Mnohé studie potvrdily přítomnost mikroplastů i v balených nápojích nebo v potravinách.^[10] Ale například výzkumy zaměřené na pitnou vodu dodávanou z veřejných vodovodů jsou stále velmi ojedinělé. Nejsme si zatím také jisti, jaký vliv mají mikroplasty na organismus člověka.^[10] A právě proto je třeba posouvat naše poznání stále dál.