Pracovní trh musí stíhat společenský vývoj, včetně souladu se soukromým životem lidí a nových trendů každého oboru. Začněme už u vzdělávání!
Současný systém je nepřehledný, administrativně náročný a umožňuje zbytečné navyšování dluhů až o 3 500 korun za každého exekutora.[4, 5] Demotivace dlužníka vyplácet exekutory snižuje naději na splacení původního dluhu a podporuje růst šedé ekonomiky.
Osoba vykonávající pravomoci orgánu veřejné moci (ať už jde o soudce, úředníka či třeba lesní stráž) musí vždy vystupovat nestranně. V řízeních vedených před orgány veřejné moci je krajně neobvyklé, aby si jeden z účastníků řízení samostatně, bez ohledu na vůli protistrany, vybíral konkrétní úřední osobu, která řízení povede a bude rozhodovat. Je například nemyslitelné, aby si žalobce u soudu jednostranně určil soudce. Z tohoto pohledu je postavení soudních exekutorů abnormální. Navíc s tím, jak se postupně rozšiřuje okruh otázek, o kterých exekutor rozhoduje, je to stále méně udržitelné. Tento nerovný vztah mezi oprávněným (věřitelem) a povinným (dlužníkem) byl již napaden skupinou senátorů u Ústavního soudu.[6]
V případě exekučního řízení existuje jasná závislost mezi jedním z účastníků řízení – věřitelem – a soudním exekutorem. Jedná se o závislost procesní a ekonomickou. Exekutor by v řízení neměl chránit pouze zájmy věřitele, ale dohlížet na zákonnost celého řízení a chránit i zájmy dlužníka, pokud hrozí jejich porušení. V praxi jsou však exekutoři tlačeni k tomu, aby tak nečinili, protože věřitel by si je příště k provedení exekuce nezvolil. U tzv. institucionálních věřitelů, často spravujících tisíce pohledávek, by změna exekutora mohla být i likvidační. Tento stav není žádoucí. Původní záměr byl zřejmý: Exekutor bude ekonomicky motivován, aby vymáhal pohledávky, jak nejlépe může, čímž poroste jeho zisk. V současné době však nezřídka dochází k situacím , kdy exekutor je nucen jít nad rámec zákona či zvolit nepřiměřené prostředky, jinak by byla ohrožena jeho ekonomická existence. Exekutoři jsou v tržním systému často motivováni odpouštět oprávněným i zálohy na vedení exekuce. Tento nástroj, který by měl být až posledním řešením, je často nadužíván, o čemž svědčí obrovský počet lidí v exekucích (775 000).[1] Vysoký počet dlužníků negativně dopadá na celou řadu oblastí včetně veřejných rozpočtů. I to je důvod proč umožnit lidem v dluhových pastech snazší oddlužení.
Exekuce budou vyváženým nástrojem řešení dluhů – dlužníky nezaženou do šedé ekonomiky a věřitelé se domohou svých peněz. Exekutoři budou nestranní, lokální a každý dlužník bude mít jen jednoho. Exekutory bude určovat a kontrolovat krajský soud dle jasných pravidel.
Pro nás pro všechny
Reforma exekucí povede k jejich úbytku. Méně dlužníků přinese menší zátěž pro veřejné rozpočty a pokles kriminality.
Pro seniory
Sloučením exekucí pod jednoho místně příslušného exekutora se usnadní fyzický přístup ke spisům. Člověk tak snadno zjistí, za co kde dluží.
Pro zaměstnance
Sloučením exekucí pod jednoho exekutora se zaměstnavatelům sníží administrativní i finanční náročnost[9] exekucí včetně hrozby pokuty.
Pro živnostníky a podnikatele
Snížením dlužníkových procesních nákladů a efektivní správou jeho dluhů jedním exekutorem budou pohledávky věřitele vyřešeny dříve.
Pro lidi ve finanční tísni
Díky soustředění exekucí do jednoho místního úřadu získají dlužníci nad exekucemi větší kontrolu a jejich řešení se jim zjednoduší a zlevní.
Pro veřejné finance
Nižší náklady na exekuce a jejich rychlejší splacení může navrátit stovky tisíc lidí na trh práce, čímž odhadem získáme až 40 miliard korun ročně.
Digitalizace soudů tak, aby mohly automaticky přidělovat exekuce místně příslušným exekutorům, si v počátcích vyžádá nepatrné náklady, ale dlouhodobě se ušetří na administrativních silách.
Naopak. Znalostí místních podmínek a přesné situace dlužníka i vyšší efektivitou celého procesu se zvýší šance na vymožení částky.
Ve velké většině zemí Evropy[12] územní princip úspěšně funguje několik desetiletí. Pozitivní zkušenost má i náš nejbližší soused – Slovensko.[13] Změna exekutora na návrh věřitele v odůvodněném případě (podjatost, nečinnost, vady v řízení, prchající dlužník) je nadále zachována.
Nebude docházet k likvidaci dlužníků. Zavedení principu „1 dlužník = 1 exekutor v místě bydliště“ sníží náklady exekuce. To znamená, že dlužník uhradí více peněz na uspokojení pohledávek věřitelů a méně na exekutory.
Dle našeho podnětu se bude exekuční návrh podávat na soud, nikoliv exekutorovi. Již dnes komunikují věřitelé s více soudy a tato komunikace může do budoucna probíhat dokonce výhradně elektronicky, protože zavedeme digitální spisy s možností vzdáleného nahlížení.
Vícenáklady to věřitelům tedy nepřinese. Veškeré návrhy dnes podávají elektronicky a v tom případě je jedno, kam elektronické zprávy posílají – nic je to nestojí.
Rozhodně ne. Stejně jako dnes budou exekutorské úřady v každém kraji.
Pokud je exekutor nečinný nebo způsobuje průtah, může věřitel žádat soud o jeho výměnu, nebo je na exekučním soudu, Exekutorské komoře a Ministerstvu spravedlnosti (dohledové orgány), aby takovou situaci řešily. Mají na to dostatek nástrojů, v krajním případě je možná kárná žaloba, odvolání z úřadu a výměna za exekutora nového.
Lidé se nestěhují ani kvůli spádovosti soudů, notářů nebo policie. Nebudou to dělat ani u exekutorů. Pokud se dlužník nezdržuje v místě svého bydliště, ničemu to nevadí. Místní příslušnost je zásadní pouze pro přidělení exekutora. Přikázání pohledávky z účtu, srážky ze mzdy a jiných příjmů, či prodej ne/movitých věcí nejsou záležitosti, které by se pojily s tím, kde se dlužník v danou chvíli nachází. Dlužníkům se tak nevyplatí stěhovat se do jiného kraje. Navíc v každém kraji bude přidělování exekutorů fungovat dle jasně stanoveného klíče.
Možnost volby exekutora byla zavedena v roce 2001. Tehdy byly ale pravomoci exekutorů nepoměrně menší. Pozdějšími novelami získali exekutoři možnost rozhodovat o některých otázkách, které byly předtím vyhrazeny soudům. Tím, že exekutoři dostali některé pravomoci soudců, je nezbytné, aby byli více nezávislí na stranách sporu.
Exekutor je dnes vykonavatelem veřejné moci stejně jako soudce. Je absurdní, aby si jej vybírala jedna strana sporu. Právo volby exekutora je pouhý mýtus, Ústava takový nárok vůbec nezná. Soudce, notáře v dědickém řízení a insolvenčního správce si také nelze vybrat a nikomu to nepřijde divné. Proč by se měl vybírat exekutor? Exekutoři navíc na rozdíl od notářů a insolvenčních správců mají pravomoci soudu první instance a jako takoví mají být nestranní a nezávislí. To nikdy nebudou, pokud budou finančně závislí na jedné straně sporu – na věřitelích, kteří jim dávají zakázky. Volba exekutora se neosvědčila, naopak vedla k exekučnímu boomu.
Věřitelé budou mít i nadále možnost vybrat si inkasní agenturu nebo advokátní kancelář k mimosoudnímu vymáhání.
Exekutoři jsou v Německu zemskými státními zaměstnanci, ale mají specifické postavení v tom, že jsou nezávislí ve způsobu, jakým vykonávají svou profesi. Výkon výsostných oprávnění se jakožto stálý úkol zpravidla přenáší na příslušníky veřejné služby, kteří jsou ve veřejnoprávním služebním a přísežném poměru. Služební a platové poměry orgánů, pověřených výkonem rozhodnutí, stanoví spolkový soudní dvůr prostřednictvím spolkového ministra spravedlnosti a na úrovni jednotlivých spolkových zemí soudy spolkových zemí prostřednictvím zemských justičních správ. Při výkonu rozhodnutí postupuje exekutor samostatně. Dohled nad exekutory vykonává soud, konkrétně dohlížející soudce okresního soudu, u kterého působí. Exekutor však při výkonu činnosti nepodléhá přímému vedení soudu. V Německu neexistuje samosprávný orgán exekutorů.[14]
Současná praxe paradoxně předpokládá domluvu věřitele s exekutorem. Institucionální věřitelé někdy vyvíjejí nátlak na exekutory příslibem dalších exekucí nebo zrušením obchodního vztahu.[15] Výsledkem je však drancování dlužníků. Platí, že čím větší exekutorský úřad, tím větší obavy exekutora ze ztráty klienta.
Odměna exekutora se stále částečně odvíjí od vymožení pohledávky. Exekutor by tak vstřícnou dohodou s dlužníkem bojoval sám proti sobě.
Teritorialitou se zruší vazby mezi věřitelem a exekutorem. Exekutor bude rozhodovat nestranně a nezávisle v souladu se zákony, obdobně jako soudy či notáři. Nebude tedy dále závislý na věřiteli a dalším přísunu spisů od něj. Pokud by exekutor bezdůvodně nekonal, věřitel může na soud podat návrh k jeho výměně.
Postupné zavedení místní příslušnosti nemůže trh nijak destabilizovat. Úřady se skutečně liší co do rozměrů, všechny ale bez problémů zvládnou několik tisíc exekucí ročně. Exekutorské úřady jsou plně digitalizované a provádějí mobiliární exekuce – tedy zabavování majetku dlužníka v terénu. Může dojít k nějakému propouštění pracovníků. Jiné úřady ale další pracovníky zase zaměstnají. Pakliže některé úřady neposkytují služby stejné kvality, nepoužívají stejné metody a nedosahují stejné úrovně úspěšnosti, zasáhnou dohledové orgány. Proto je máme.
I po prosazení našeho návrhu bude stále platit fakt, že exekutor maximalizuje svou snahu o kvalitní službu, protože se bude jeho odměna odvíjet od vymožené pohledávky. Pokud nevymáhá, nedostává zaplaceno.
Teritorialita zkrátí vzdálenost od exekutora k povinnému (dlužníkovi), což sníží náklady na cestovné a dopravu. Umožní využívat mírnější způsoby exekuce a sníží počet excesů. Povinnému se zvýší šance na osobní dohodu o splnění dluhu, zpřístupní se mu splátky na pokladně i nahlížení do spisu. Mnoho dlužníků nemá ani prostředky na jízdné v případě, že se jim nedaří kontaktovat exekutora telefonicky či prostřednictvím internetu. Slučování přinese snížení nákladů na vymáhání díky odstranění duplicit. Zaměstnavatelé budou komunikovat pouze s jedním exekutorem, a vyhnou se tak nadbytečné administrativě. Věřitelé, dotčené instituce, stát i exekutor získají stoprocentní přehled o počtu a výši dluhů u jednotlivých povinných.[16]
Naprostá většina povinných (dlužníků) má bydliště v místě, kde se fakticky zdržuje. Ti, kdo se zdržují jinde, než udávají úřadům (většinou záměrně), i tak zpravidla bydlí v nejbližším okolí původní adresy. Nově po takovém dlužníkovi nebude současně pátrat 5 nebo 10 exekutorů z celé republiky – opakované exekuce na tutéž osobu postihují 60 procent povinných. Průměr u nich je 5 exekucí na 1 osobu.[1] Nová úprava může naopak motivovat dlužníky, aby si hlásili místo trvalého pobytu alespoň do svého kraje, protože tím získají exekutora ve své blízkosti a sami si tím ušetří náklady. I když se dlužník nebude pohybovat v kraji, kde sídlí soud, který nařídil jeho exekuci, exekutorovi to nijak nebrání, aby vymáhal srážkou ze mzdy, přikázáním pohledávky z účtu, prodejem ne/movitých věcí atd.
Náhrady cestovného jsou sice omezeny, ale zbytečně se sčítají v případě vícečetných exekucí na straně povinného. Snížení nákladů na vymáhání zvýší šanci povinného splatit své dluhy. Přepravné či stěhovací náklady za přesouvané či zajištěné věci nejsou, a do budoucna ani nemůžou být, omezeny.
Dožádané subjekty, u nichž exekutor zjišťuje majetek povinného, budou zatěžovány výrazně menším množstvím dotazů. Tentýž povinný bude jen u jednoho exekutora, zatímco dnes se na každou z opakovaných exekucí ptá několik exekutorů zvlášť. Zaměstnavatele a další instituce takové dotazy v současnosti zbytečně zatěžují a navíc se vystavují vysokým pokutám v případě, že na dotaz nestihnou reagovat.
Teritorialita toto riziko zmírní. Současný systém najímání exekutora oprávněným vede k prorůstání vazeb věřitel – advokát – exekutor, nezřídka i ke vzniku konglomerátů exekutora, vymahačské firmy a advokátní kanceláře, kdy už není jasné, kdo je kdo. V situaci, kdy je exekutor závislý na přísunu práce od jednoho z účastníků exekučního řízení, nelze o nezávislosti vůbec mluvit.
Exekutoři jsou do svého úřadu jmenováni s předpokladem, že znají a umějí vykonávat právo. Pokud tomu tak není, je na místě kárná žaloba nebo odvolání.