Země oplývá mlékem a strdím, ale na život mimo města stát setrvale zapomíná. Chceme rozvoj všech regionů bez výjimky. Vraťme venkovu lesk!
Starosta nám vždycky bude blíž než ministr. Z radnice lépe vnímá svou obec i své sousedy. Nechme samosprávám volnost, dejme slovo i občanům.
V ČR je cca 6250 obcí nejrůznější velikosti, od maličkých vesnic po velká města, a každá je unikátní. Stát se ale k samosprávám chová macešsky, neváhá jim sahat na příjmy a zároveň po nich chce stále více byrokracie. Obce ani kraje nemají stabilní finanční rámec pro rozvoj.
Velmi rozvinutý systém obecní a krajské samosprávy je sice komplikovaný a nákladný[1], ale zároveň je projevem vysoké úrovně demokracie. Umožňuje občanům participovat na místní a regionální správě věcí veřejných v míře, která není ani jinde v Evropě samozřejmá. Řešit vysoký počet obcí jejich slučováním shora je nepřípustné – místo toho je vhodné podporovat modely meziobecní spolupráce (jako např. ve Francii)[2, 3] a obce k této spolupráci finančně motivovat.
Slabinou českého systému je sešněrovanost všech obcí do jediného obecního zřízení. Tentýž model pro statisícové město i nevelkou ves ale nemůže fungovat dobře. Jiné státy se vyznačují větší variabilitou mezi jednotlivými velikostními typy – co do participace občanů, volebního systému nebo způsobu řízení.[4]
Všem obcím bez ohledu na velikost je společné administrativní zatížení, které na ně stát uvaluje. Právě na základě jednotného obecního zřízení musí i ty nejmenší obce plnit náročné úkoly v přenesené působnosti.[5]
Nejmenší obce si nemohou dovolit uvolněného funkcionáře, přitom základní samosprávné úkony jsou neměnné. Řada obcí také bojuje s tím, že mnoho obyvatel v nich není trvale přihlášeno, což má na jejich rozpočty zásadní dopad. Obce zatěžuje např. i veřejné opatrovnictví, aniž by stát tento úkol patřičně kompenzoval (dědicem po opatrovanci přitom není obec, ale stát).[6]
S množstvím povinností uložených státem se musejí potýkat i kraje, které přitom nemají mnoho významných samosprávných kompetencí, což se projevuje i malým zájmem občanů o krajskou samosprávu.[7]
V krizi se ukazuje, že stát nezajišťuje dostatečně stabilní finanční rámec pro rozvoj obcí a krajů.[8] Spoléhat se tolik na státem organizované rozdělování dotací není efektivní cesta, ačkoliv zvláště pro nejmenší obce musí být dotační programy zachovány.
Model samosprávy bude odpovídat velikosti obce a umožňovat občanskou participaci. Fungující demokracie na lokální úrovni pozitivně ovlivní demokracii jako takovou, posílí soudržnost společnosti a zeslabí odstředivé tendence. Stát zajistí stabilní financování obcí i krajů.
Pro mladé
Efektivní samospráva pomůže ekonomické aktivitě v obcích i krajích a zvýší zapojení mladých lidí do správy věcí veřejných.
Pro rodiny s dětmi
Díky kvalitně řízeným obcím a krajům se zvýší dostupnost bydlení, škol i ostatních veřejných služeb.
Pro seniory
Dostupnost služeb a sociální péče zajišťovaná samosprávou zvyšuje kvalitu života seniorů.
Pro živnostníky a podnikatele
Podnikatelé budou mít zajištěné příznivé podmínky pro svou činnost a nebudou omezováni nadbytečnou byrokracií.
Pro lidi ve finanční tísni
Fungující samospráva dokáže díky své místní znalosti pomoci ohroženým skupinám rychleji a efektivněji než státní aparát.
Pro veřejné finance
Díky vzájemnému propojení obcí a digitalizaci administrativních agend a procesů dojde k úspoře veřejných financí.
Digitalizace veřejné správy, snižování byrokratické zátěže obcí a posilování meziobecní spolupráce by obecně mělo vést k systémovým úsporám. Změny rozpočtového určení daní a jiné posilování příjmů samospráv by nemělo zasáhnout rovnováhu veřejných financí.
Právo na územní samosprávu je důležitým ústavním právem každého z nás. Fungující demokracie na lokální úrovni dává solidní základ, aby dobře fungovala demokracie na úrovni státu. Zároveň obce a kraje svým občanům slouží – i ony by měly vykonávat veřejnou správu přátelsky a orientovat se na potřeby klienta/občana. To usnadníme, pokud nebudeme samosprávy zahlcovat spoustou zbytečných úkolů, které jim na bedra nakládá stát, aniž by jim dodával odpovídající finanční prostředky.
Samosprávné kompetence v samostatné působnosti se omezovat nebudou. U výkonu státní správy v přenesené působnosti chceme snížit zatížení obcí – ne ale tak, že jim budeme rozhodnutím shora odebírat agendy, které si chtějí ponechat (např. stavební řízení). Stejně tak stát nesmí donekonečna nutit obce k přebírání stále většího množství státní byrokracie.
Přenesená působnost by měla u menších obcí fungovat více na bázi dobrovolnosti – pokud chce obec vzít na svá bedra část státní správy a zvýšit tak její dostupnost pro své občany, bude to možné, ale jen pokud se tak sama rozhodne.
Do základního rozsahu přenesené působnosti, kterou musí vykonávat každá obec, dnes patří např. požární ochrana, řízení o poplatcích, silniční správní agenda nebo ochrana přírody. Malé obce mohou výkon této státní správy přenést veřejnoprávní smlouvou na větší obce, to se ovšem děje zpravidla za úhradu. Pro nejmenší obce je to tedy značná zátěž. Řešením je základní rozsah přenesené působnosti delegovat v maximální možné míře na obce 2. typu – výjimkou mohou být ty agendy, které obec může sama využívat (např. evidence obyvatel) nebo které si bude chtít dobrovolně ponechat.
Kromě posílení příjmů obcí a krajů úpravou rozpočtového určení daní budeme klást důraz na to, aby rozdělování dotací nebylo nahodilé, nýbrž aby byly vypisovány předvídatelné, jednoduché a víceleté dotační tituly pro jednotlivé kategorie obcí na základě jejich typologizace. Více zapojíme též státní rozvojovou banku (ČMZRB). Budeme dbát na spravedlivou kompenzaci výkonu státní správy obcím i krajům. Také prozkoumáme další možnosti posílení vlastních příjmů obcí, např. co se týče místních poplatků.