Navrhujeme většinu centrálních agend kyberbezpečnosti zajistit prostřednictvím Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). Plán počítá se zdvojnásobením prostředků NÚKIB – tj. navýšení rozpočtu o 400 milionů ročně.

Nelze přejít najednou ve všem na otevřená řešení. Postupným upřednostňováním a vývojem otevřených řešení však ušetříme v dlouhodobém horizontu miliardy, protože otevřená řešení budou nejen bezpečná, ale i znovupoužitelná – nebude třeba za ně platit znovu a půjde je sdílet neomezeně s minimálními náklady.

Internet není jen něco virtuálního, bezpečnost internetu ovlivňuje skutečné, velmi důležité instituce, jak ukázal nedávný útok na benešovskou nemocnici.^[2] Každý moderní konflikt bude mít výrazný přesah do kyberprostoru, protože jedním bleskovým útokem lze vyřadit z fungování prakticky veškerou kritickou infrastrukturu státu. 

U použití proprietárních (tedy neotevřených) řešení si nikdy nemůžeme být jisti, zda jsou skutečně bezpečná. Mnohá z nich mohou mít zabudovaná zadní vrátka (tzv. backdoor), kterými mohou posílat pryč citlivé informace nebo přímo umožňovat ovládnutí zařízení zvenčí. Tato zařízení také mohou obsahovat neúmyslné bezpečnostní díry, jejichž nalezení je však kvůli tajným plánům a kódům obtížné.

Otevřené technologie tak mohou výrazně zvýšit bezpečnost, která je zajištěna kryptografií. Díky těmto výhodám lze očekávat, že bude v budoucnu význam otevřených technologií stoupat, a to nejen ve státním IT.

Obdobně jako fyzická bezpečnost je i ta kybernetická komplexním oborem mnoha disciplín. Proto nelze spoléhat na řešení „vše v jednom“ od velkých firem. Armádu si taky nekupujeme na klíč, ale pečlivě skládáme z různých částí a průběžně cvičíme. Díky tomu obraně skutečně rozumíme a víme, jak funguje. V obraně proti kybernetickým hrozbám je to stejné. Díky otevřeným technologiím navíc můžeme velmi rychle hledat a opravovat zranitelnosti.