Ekonomické dopady domácího násilí ve zvoleném roce 2012 byly odhadnuty na 14,5 miliardy korun. (Za rok 2019 by to bylo 18,8 miliard korun – dle mezinárodní metodologie The Cost of Domestic Violence^[19]). Výsledná částka zahrnuje ztrátu produktu kvůli pracovní neschopnosti, vyplácení nemocenské a dalších sociálních dávek, náklady na léčení, krizovou pomoc a další náklady. Podstatnou část těchto nákladů by stát při implementaci navrhovaných opatření mohl ušetřit.

Pro pobytové a terénní služby na rok by bylo třeba navýšit náklady o cca 100 milionů korun ročně (mzdy cca 40 milionů, dále materiál a vybavení).

Proškolení policistů a zdravotníků vyjde na cca 136 milionů korun (při úvaze 10 proškolených osob v ORP). Další náklady se mohou odvinout od dalšího postupného proškolování.

Vybavení a proškolení pro potřeby nonstop linky s chatem znamená počáteční náklad cca 12 milionů korun.

Ne. Abyste mohli mít sex, musíte si být jisti, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít také sex s vámi, tedy že sex je pro oba zcela dobrovolný. Signály mohou být verbální i neverbální. Máte-li pochybnosti, zeptejte se. Jde o něco, co by mělo být ve skutečnosti považováno za samozřejmost: pouze sex, který je dobrovolný, je v pořádku. Bohužel jsou lidé, kteří se domnívají, že nedobrovolný pohlavní styk lze za určitých okolností odůvodnit – například v případě, že je oběť opilá, je vyzývavě oblečená, neříká „ne“ dost jasně nebo se fyzicky nebrání. Tento přístup je třeba změnit. Moderní trestní právo musí stanovit jasné bariéry.

Ne. Stále bude platit, že obviněný nemusí nic dokazovat, to zůstává úkolem státního zastupitelství. Nic se také nezmění na tom, že je člověk nevinný, dokud soud neprokáže jeho vinu. Zásada „in dubio pro reo“ (v pochybnostech ve prospěch obviněného) není dotčena. Existují-li pochybnosti, je obviněný osvobozen. Rozhodně nepožadujeme odklon od zásady presumpce neviny. Nová definice usiluje pouze o zajištění toho, aby byly trestně odpovědné osoby, u nichž se dostatečně prokáže, že jednaly v rozporu s vůlí oběti. Za současného stavu tomu tak vždy není.

Myšlenka je jednoduchá: Chcete-li mít sex, musíte vědět, že osoba, se kterou chcete mít sex, chce mít sex také s vámi.

Zavedení dobrovolnosti do zákonné definice nezmění dosud zavedené rozložení důkazního břemene u soudu. Je stále na orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly, že je obviněný vinen. Co se změní, je rozsah dokazování. Důraz již nebude kladen pouze na to, co oběť učinila. Bude se prokazovat například nesouhlas oběti či kontext situace, z něhož bylo možné dovodit dobrovolnost. Úpravy také pomohou změnit postoje jak ve společnosti, tak v rámci soudního systému. To z dlouhodobého hlediska pomůže řadě znásilnění předejít. I dnes jsou výpovědi oběti obvykle hlavním a někdy dokonce jediným důkazem sexuálních trestných činů. Posuzování důvěryhodnosti prohlášení je součástí každodenní práce policie a soudů. Existují zavedené metody, jak se s tímto úkolem vypořádat, mimo jiné se využívá znalostí a metod výrokové psychologie. Ve zvláště obtížných případech je možné přizvat také specialisty/znalce. A pokud ani poté nelze dostatečně vyjasnit, co se přesně stalo, platí princip „in dubio pro reo“. To znamená, že nejasné důkazy nemohou být k tíži obviněného. Tak je tomu i dnes, protože ani použití síly nezanechává vždy jasné důkazy.

Nelze to předpokládat. Proces nahlášení a vyšetřování je stresujícím procesem, kdy oběť musí opakovaně čelit nepříjemným až traumatizujícím zážitkům a intimním, mnohdy ponižujícím otázkám. Falešná obvinění představují podle odhadů 2–10 procent případů nahlášených znásilnění.^[24] Víme-li, že nahlášená znásilnění představují jen 8 procent znásilnění, vychází výskyt falešných obvinění vůči tomuto číslu jako marginální, jde zhruba o 0,8 procenta – jedno falešné obvinění na cca 125 reálných znásilnění.^[25]

Jak je uvedeno v odpovědích na související otázky, změna definice neznamená, že bude jednodušší znásilnění prokázat nebo že by pachatel musel prokazovat svoji nevinu. Ani v zemích, které v definicích reflektují to, zda byl sex dobrovolný, nečiní podíl falešných obvinění významné procento. Např. Velká Británie (nová definice zavedena v roce 2003) ve studii z r. 2013 vykazuje 5651 stíhaných za znásilnění a 35 stíhaných za falešné obvinění ze znásilnění.^[33]

Souhlas či nesouhlas do svých právních definic znásilnění v nějaké formě zavedlo již 13 evropských zemí^[32], např. Německo, Chorvatsko nebo Belgie, a další na jeho zavedení pracují.^[26]

Například podle švédské studie^[27] vedly legislativní změny (znásilnění jako absence souhlasu) k nárůstu počtů hlášení, stíhání a odsouzení za znásilnění. Pokles latence (nehlášení trestných činů) a zároveň počtu samotných znásilnění je nepochybně žádoucím jevem. Toto pojetí sdílejí monitorovací a rozhodovací orgány OSN, Rady Evropy i Evropského soudu pro lidská práva.^{[28, 29, 30]}

S bezbranností to není jednoduché – kvůli tomu, jak soudy tento pojem vykládají, je bezbrannost v rámci skutkové podstaty znásilnění využívána jen omezeně a trestný čin je pak kvalifikován pod jiným paragrafem trestního zákoníku s nižší trestní sazbou. Případy absolutní bezbrannosti (bezvědomí, silná intoxikace alkoholem, hypnotický spánek, umělý spánek, vliv drog, choroba a další) nepředstavují při hodnocení takový problém. Problematické jsou ty případy, kdy oběť byla jen v relativní bezbrannosti, při níž má sníženou možnost projevit svou vůli. Relativní bezbrannost je v praxi vykládána poměrně restriktivně. Komentář trestního zákoníku s pojmem spojuje situace, kdy oběť nechápe, co se po ní chce, tj. nechápe pachatelovo jednání a není schopna domyslet jeho důsledky. To je ale v praxi nedostačující, protože plno lidí je schopno následky domyslet a chápou, co pachatel činí, nejsou ale schopni adekvátně reagovat, protože jsou paralyzováni strachem nebo jim v adekvátní reakci brání jiné okolnosti.

Například v medializovaném případu gynekologa, který během vyšetření zasunul penis do nic netušící pacientky, bylo jeho jednání v první instanci posouzeno jako poškození cizích práv. Soud to odůvodnil tak, že bezbrannost musí být stav, kdy je oběť naprosto nezpůsobilá klást odpor. Obdobně byl posouzen případ, kdy se na lyžařském výcviku pokoušel instruktor prsty vniknout do spících dívek, ty se probudily a jeho jednání učinily přítrž. Nejvyšší soud v této věci rozhodl, že pokud se oběť probudila ve chvíli, kdy se pachatel teprve snažil o průnik, nejednalo se o pokus o znásilnění. Tento výklad tedy vlastně říká, že k tomu, aby byl takový akt kvalifikován jako znásilnění, musí být dokonán, aniž by se spící osoba probudila. Pokud se totiž probudí a pachateli v dalším konání zabrání, půjde ze strany pachatele jen o přečin poškození cizích práv (s nižší trestní sazbou), nikoli o pokus o znásilnění.

Problematické je i posuzování toho, zda se jedná o bezbrannost nebo o stav závislosti oběti vůči pachateli. K tomu se v roce 2013 vyjádřil Nejvyšší soud tak, že závislost oběti je oproti bezbrannosti stav, kdy se oběť sice nemůže svobodně rozhodovat, jelikož je na pachateli nějak závislá, není ale bezbranná. Jedná se například o případy různých léčitelů a lidí, co své údajně nemocné oběti pomocí manipulace ovládají. Tyto činy se pak definují jako sexuální nátlak, opět s nižší trestní sazbou.

Dalším faktorem bezbrannosti může být věk. Ani ten ale bohužel není brán v potaz a trestný čin bývá posuzován jako pohlavní zneužití (s mírnější trestní sazbou). Za současného stavu soudy nezkoumají, zda např. třináctileté dítě, které bylo pachatelem dlouhodobě manipulováno, mohlo vůbec s pohlavním stykem souhlasit. Naopak za bezbrannost se podle komentáře k trestnímu zákoníku nepovažuje stav, kdy oběť byla sice nezletilá, nicméně fyzicky i duševně natolik vyspělá, že byla schopna pochopit, co se jí děje, a svůj nesouhlas dát dostatečně jasně najevo.

Nikoliv. Již nyní definice pokrývá případy, kdy se oběť nemohla bránit, například proto, že byla v mdlobách, ve stavu těžké opilosti nebo pod vlivem omamných látek. Nově by měly být jen pokryty i jiné okolnosti, za kterých se oběť nemohla nebo neodvážila bránit.

Přes 70 procent dotázaných si myslí, že současná situace v oblasti násilí na ženách v rámci ČR je problém (25 procent říká, že je to rozhodně problém).^[20]

Mladí lidé nízké tresty vnímají jako zásadní problém.^[16]

Nastavíme systematický sběr dat v oblasti domácího násilí a budeme sledovat efektivitu realizovaných programů, a to formou kvantitativních i kvalitativních výzkumů. V nejbližších letech by se záchyt trestných činů v sexuální oblasti měl zvyšovat a statisticky růst. Zvýšení počtu trestných činů znásilnění nebo domácího násilí tak paradoxně nebude znamenat zhoršování, ale naopak zlepšování situace (při vědomí toho, že aktuálně je hlášeno např. pouze 5–10 procent znásilnění). Následně, v dlouhodobějším horizontu (5–10 let po přijetí navrhovaných opatření), bude docházet ke snížení výskytu trestných činů v sexuální oblasti.

V závislosti na závažnosti skutku jde o 10 nebo 15 let. Do této doby se nezapočítává doba, kdy oběť byla mladší osmnácti let. Tedy technicky lze otevřít i starší případy. Důkazní situace bývá však v těchto případech velmi složitá. Současně platí zákaz retroaktivity, takže nová definice znásilnění se použije pouze pro jednání po nabytí účinnosti změny zákona.

Psychické dopady se objevily během pandemie nejdříve – situace má na oběti drtivější dopad, složitá je redukce kontaktů s rodinou, terapeuty a dalšími pomáhajícími organizacemi. Drtivě působí uzavření oběti v karanténě s násilnou osobou. Děti se během pandemie ukázaly jako obzvláště ohrožená skupina, na níž byl vyvíjen velký tlak, narůstající intenzita násilí na ně citelně doléhala. Tyto děti propadají systémem de facto zcela. Přibývá týraných dětí i oznamovatelů z řad dětí, zřejmě právě v souvislosti s vyhrocením domácí situace.^[10]

Podle odhadů Rozkoše bez rizika se v ČR živí prostitucí 13 000 osob. Jedná se často o lidi v tíživé životní situaci. Toto číslo zahrnuje mnoho samoživitelek a jejich počet roste zejména v krizích.^[10]